Chalifát
Ústup do ústraní a mlčení Alího(as) a Fátimy (as),dále pak nemorálnost a pochybení těch, jenž v minulosti usilovali o moc, přiměla muslimy k obavám. Obzvlástě pak krutost a extrémy Bani Ommayad (mekkánský rod), jejichž moc stoupla za vlády Uthmána. Lidé si byli vědomi, že se islámský chalifát dostal do stavu jeviště politických herců a loutek a to, co Bůh a Jeho Prorok původně zamýšlel bylo něco zcela odlišného…
Nespokojenost a znechucení lidí dosáhlo vrcholu a došlo k revoluci. Lidé obklopili Uthmánův dům a podpálili jej. Snažili se dostat dovnitř, avšak stráž jim v tom zabránila. Nakonec se někteří dostali dovnitř z přilehlých domů a Uthmána zavraždili.
Po jeho smrti lidé pospíchali za Alím (as) v naději po navrácení svých ztracených práv a jelikož cítili, že byl jedinou kompetentní osobou pro řízení chalifátu. Imám Alí (as) jim však odpověděl:,, Nechte mne být a poohlédněte se po někom jiném. Je důležité, abyste věděli, že mé skutky bude řídit Qurán a sunna Proroka a že se nikdy neodvrátím od přímé stezky, abych uspokojil zájmy jistých skupin nebo zajistil něčí světská přání. Z toho důvodu nemůžete tolerovat mou spravedlivou politiku a rozhodnutí. Budu raději vaším poradcem než vůdcem. Nenaléhejte, abych byl chalífou.“
Lidé však neústupně naléhali a Imám Alí (as) nakonec chalifát přijal pod podmínkou, že bude striktně postupovat podle principů Islámu a že jej ve výkonu spravedlnosti nezajímají vlivní lidé, nebotˇ všichni jsou si před Bohem rovni. Také oznámil, že bude vynesen rozsudek nad těmi, jenž přišli k penězům nedovoleným způsobem a peníze budou zabaveny. Ti, kteří se nelegálně obohacovali z pokladny muslimské společnosti (baytul mal) začali litovat, že Alímu přísahali věrnost. Imám Alí věřil, že všechny vrstvy lidí – Arabové či nearabové, černí nebo bílí, s jakkoukoli rodovou příslušností, jsou si rovni před zákonem. První těžký úkol byl odstranit všechny formy odchýlení, které narostly ve společnosti a navrátit národ zpět do původního islámského způsobu života. Spravedlivá vláda Alího(as) nebyla vítána materialisty a milovníky pohodlí. Alí totiž rozdělil peníze z veřejné pokladnice spravedlivým rovným dílem mezi muslimy.
Bitva u Basry
Talha a Zubayr, kteří byli zklamaní, že nenabyli žádných vůdčích pozic a že budou vypláceni z veřejné pokladnice jen jako kdokoli jiný, odešli do Mekky a vyprovokovali Aíšu – vdovu Proroka Muhammada(saw), aby povstala pod záminkou nepotrestané vraždy Uthmána. Rozpoutali tak rebelii, která zapříčinila obrovské ztráty na životech. Využili postaveni Matky věřících, které Aíša měla, a přesvědčili jí , aby s nimi odešla do Basry a vedla povstání vůči Alímu a pro tuto věc získali i velkou armádu lidí, se kterou se rychle ubírali směrem k Basře. Imám Alí(as) vynaložil obrovské úsilí, aby zabránil konfliktu. I v Basře pak pokračoval v úsilí zabránit krveprolití. Posílal vyslance k Náchitún (ti, jenž porušili přísahu věrnosti) a vyzýval je k míru a usmíření. Po rozmluvě se Zubayrem, ve které mu Imám Alí připomenul slova Proroka (saw) - předpovědˇ o jeho nespravedlivé vzpouře proti Imámu Alímu(as) - Zubayr utekl z bitevního pole.
Edward Gibbon
Alí v prvních dnech své vlády zanedbal zajistit- atˇ již dary nebo pouty, pochybnou loajálnost Talhy a Zubeira, dvou nejmocnějších arabských vůdců. Unikli z Medíny a odtamtud do Bassory, zdvihli vlajku vzpoury, zmocnit se vlády nad Irákem či Assyrie, kterou marně požadovali jako odměnu za své služby. Maska vlastenectví dovoluje zakrýt nejkřiklavější nesrovnalosti, a nepřátelé , možná i atentátníci Uthmána, nyní požadovali odplatu za jeho krev. Ve svém tahu byli doprovázeni Aíšou, vdovou po Proroku, která ve svém srdci chovala do poslední hodiny svého života neutišitelnou nenávist vůči manželu a potomstvu Fátimy. (The Decline and Fall of the Roman Empire)
Sir John Glubb
Zubair byl první bratranec Proroka. Jeho matka byla sestrou Mohamedova otce. Zubair a Alí znali jeden druhého a pracovali spolu celý život. Když se tedˇ setkali mezi svými armádami, Alí se ptal Zubaira, jestli si vzpomíná na tu a onu událost, když byli oba mladí a když byli oba naplnění vášnivým zápalem pro náboženství a osobní oddaností k Mohamedovi., jak posel Boží řekl to a Alí a Zubair řekli ono. Jaké nádherné časy to byly. Zubair plakal dojetím a přísahal,že by se nikdy Alímu nepostavil silou. Alí měl reputaci jako přesvědčivý řečník.
Když začal boj, Zubair, v souladu se svou přísahou, ustoupil z bitevního pole. Když se potloukal pouštní dolinou jen kousek od bitevního pole, tak byl zřejmě napaden a zabit náhodným tulákem. A takto zbytečně a potupně zemřel jeden z největších raných hrdinů Islámu. Mezitím byl Talha zraněn šípem a přenesen do Basry, kde později na to zemřel. (The Great Arab Conquests, p. 320, 1967)
R.D.Osborne v knize historie ,,Islam under Arabs'' píše :
,,Spousta poradců radila Alímu, aby odložil propuštění zkorumpovaných guvernérů, kteří byli v minulosti dosazeni...Bayard Islámu, hrdina beze strachu a hany odmítl nést vinu za dvojakost a kompromis se spravedlností. Tento neústupný vznešený postoj jej stál život; ale takový byl Alí, nikdy si necenil ničeho více než spravedlnosti a pravdy.''
Alí dovolil jednomu ze svých mužů, aby předstoupil před nepřátelskou armádu s kopií Quránu, aby se ještě jednou pokusil sjednat smír, ten byl však nemilosrdně zasažen šípem . Alího muži však stále nezískali povolení bojovat a to až do té doby, kdy nepřátelská armáda začala hustě střílet šípy. Když si po rozmluvě se Zubayrem a následně i Aíšou všiml, že nepřátelé napadají šípy oba boky jeho armády řekl:,,Tedˇ nemají žádnou omluvu.“ Tvrdě zaútočili a zvítězili.