Pátý Imám Mohamed Ibn Alí al Báqir (as)

Narodil se v Medíně 1.dne měsíce Radžab 57 roce Hidžry (677 n.l.) a zemřel také v Medíně a to 7. dne měsíce Dhul Hidžah v roce 114 Hižry  (31.1.733 n.l.) ve věku 57 let. Délka jeho Imamátu  trvala 19 let.

Na základě jednoho z nejautentičtějších hadíthů zaznamenaného jak sunnitskými tak ší'itskými historiky se vypráví, že jeden ze společníků zbožného Proroka (saw) jménem Džábir Ibn Abdallah Ansari  Proroka (saw) požádal, aby mu řekl jména potomků, kteří se narodí ze svazku jeho dcery Fátimy (as) a Alího (as). Prorok (saw) mu odpověděl:

"Ó Džábire, ty máš před sebou dlouhý život, a přestože oslepneš, ještě se setkáš s mým potomkem z pátého pokolení, jehož jméno bude stejné jako moje, a který bude kráčet jako já, a který bude pátým Imámem toho času. Až ho potkáš, v míru ho ode mne pozdravuj."

Jak bylo Svatým Prorokem předpovězeno, Džábir žil dlouhý život a ve stáří oslepnul. A oddaně čekal na moment, kdy potká pátého Imáma. Každé ráno vycházel ven ze svého domu, posadil se u cesty a vyčkával. Poslouchal zvuky kroků, aby rozeznal patého Imáma.  Jednoho dne, zatímco takto čekal na jedné z ulic v Medíně, uslyšel, jak někdo k němu kráčí. Zvuky těchto kroků mu připomněly, jak zbožný Prorok (saw) kdysi chodíval. Džábír se postavil, zastavil toho muže a zeptal se ho na jméno. On odpověděl: "Muhamed". Džábír se tázal: "Čí jsi syn?" A muž odpověděl: "Alího Inb al Husejna".  Džábir okamžitě poznal, že muž, ke kterému hovoří, je pátý Imám.  Políbil ho a předal mu zprávu od Svatého Proroka (saw) a jeho pozdravy. Imám vzal Džábira k sobě domů, a požádal své přátele, aby shromáždili  tolik lidí, kolik jen jsou schopni. Když se všichni shromáždili v jeho domě, Imám požádal Džábira, aby mu znovu vyprávěl celý příběh. Džábir jim pověděl svůj příběh, a všichni začali plakat a jako jeden muž potvrdili Imamát pátého Imáma, a také dalších sedmi Imámů v pořadí až po dvanáctého Imáma. 

Po smrti čtvrtého Imáma Zainul Abidína (as) v roce 95 Hidžry (714 n. l.),byli chalífové v Damašku tak zaneprázdněni dobýváním cizích zemí, že ani neměli čas si dělat starosti o lid v Medíně, o jejich loajalitě nebo jejich nepřátelství. Byli zároveň spokojeni s tím, že Imámové Ahlulbayt (z rodiny Proroka Mohameda (saw)) se neangažovali v žádném povstání namířeném proti nim, a usuzovali tak podle tichého a poklidného života čtvrtého Imáma Zajnul Abidína (as).  Ponechali tedy obyvatele Medíny v klidu jejich záležitostem. Na tento čas Imámové Ahlulbayt čekali. Náš pátý Imám otevřel školu, kde učil Korán a Hadíthy, tak jak to učívali Svatý Prorok (saw) a Imám Alí (as). 

Imám Mohamed al Báqir (as) byl ctěn pro své učení a výřečnost, stejně tak jako kvůli svému vznešenému původu. Podle Ibn Khalikana, byl Imámovi dán titul Báqir ( ten, jenz rozšířil učení a znalosti  rozličných dimenzí) zásluhou jeho bohatých vědomostí o Dínu (Islámu), a díky jeho nadšení vzdělávat další lidi. Mnoho historiků jako je Yakubi prohlašuje, že Imám odhalil veškerou znalost, rozebral ji do hloubky, aby mohla být rozšířena mezi lidi pravdivě a správně.Vyučoval tafsír Koránu, tisíce teologických a náboženských principů, ale také vědní obory a jeho učení se dochovalo až k nám.

Imám vedl vážený život učence v ústraní v Medíně, avšak často byl žádán, aby vysvětlil určité učení, které se týkalo Imamátu. Přehled jeho přednášek je uchován v Ma’athirul-Baqir a následující citace prezentuje poutavou část, jež dokládá význam duševního a duchovního charakteru imamátu tohoto ranného období.

Jednoho dne se muž zeptal Imáma: "Byl Prorok dědicem veškeré vědomosti Proroků?" Imám odpověděl: "Ano." Potom se ho muž zeptal, zda to tedy Prorok (saw) zdědil, a tak Imám (as) odpověděl, že ano. Potom mu muž položil otázku, zda uměl Prorok (saw) pozvednout mrtvé k životu, vrátit zrak slepému, a očistit lepru. Imám odpověděl, že ano, a to za pomocí Nejvznešenějšího Boha. Pak položil ruku na slepé oči muže, který seděl vedle něho a pomodlil se. V tom okamžiku byl zrak slepého muže uzdraven. Mnoho podobných příběhů je dochováno historiky toho času.

Imám přednášel na různorodá témata jako jsou třeba podstata duše a Nafs (vnitřní Já), podstata a vlastnosti Boha, a kvality duchovních učenců. Imám odrazoval od debaty o Božské podstatě, argumentujíc, že mysl člověka to nemůže obsáhnout.

Jednoho dne představitel islámského směru zvaného mu´tazili, jež se jmenoval Wasil bin Ata, se zeptal Imáma, co znamená Boží hněv. Imám odpověděl, že to je jednoduše trest, ale že takovýto hněv by neměl být srovnáván s hněvem člověka. Boží podstata se nemění. Imám definoval označení Božího Posla (Rasul) jako toho, kdo slyší anděla (zjevení), a vidí anděle ve ztělesněné podobě. A poté definoval označení Proroka (Nabi), jako toho, kdo slyší anděla za stejných podmínek, ale nevidí ho. Poté dodal, že schopnosti Imámů jsou podobné těm, jež mají Proroci, avšak jejich schopnosti nedosahují těch, kterými disponuje Boží Posel. Řekl, že Imámové jsou čistí, ve smyslu, že Ahlulbayt nepáchá žádné hříchy.

Na  obranu svého legitimního nároku na Imamát Imám Báqir (as)  před chalífou Hišámem citoval tento verš z Koránu:

"Dnešního dne jsem pro vás dovršil vaše náboženství a naplnil nad vámi Své dobrodiní a zlíbilo se mi dát vám Islám jako náboženství." (Súra 5, Verš 5).

Dále pokračoval ve svém proslovu a řekl, že přímé zjevení je proto dokonalé tím, že ostatní tajné záležitosti odhalil Prorok (saw) Alímu (as). Mezi muži Ahlulbayt Imám Alí (as) stanovil vyjímečnou osobu jako svého důvěrníka, kterému předal toto dědictví znalosti tajných záležitostí. Hišam odpověděl, že Bůh by nepřipustil žádného společníka (vedle Něj), který by znal takové tajné záležitosti, tak jaktože Alí (as) tvrdí takovéto věci. Jako odpověď Imám citoval mnoho výroků Proroka Mohameda (saw), které prokazovaly vzájemný vztah mezi ním a vysokou pozicí Imáma Alího (as). Hišam se poté odmlčel, a na to povolil Imámovi a jeho společníkům, aby se vrátili domů. Žádná chalífova okázalost ani moc neovlivnily Imáma, který statečně a beze strachu odpověděl na všechny otázky, které mu byly kladeny.

I když vládní správa, poradenství a řízení muslimského světa bylo právem Prorokovy rodiny, Imámové museli žít tichým životem v ústraní.

Imámové mohli odmítnout poskytovat rady vládě v daném období, ale jejich vysoká morální vznešenost byla vyšší než úroveň obyčejných lidí. Stejně jako Imám Alí (as), který spolupracoval s tehdejšími chalífy, a poskytoval jim drahé rady, jež se týkaly záležitostí muslimů, tak i ostatní Imámové následovali stejný příklad a nikdy neváhali dát dobře zváženou radu danému panovníkovi. Imám Báqir (as) nebyl žádnou výjimkou. 

Tehdejší umajjovská vláda nerazila vlastní mince, a proto byzantská měna Východní Římské Říše byla platným platidlem také v Damašku. Ale během vlády Walída ibn Abdul Málika vzrostly rozepře mezi ním a byzantským vládcem, když se ten druhý rozhodl  razit nové mince s výrokem, který byl hanlivý vůči zbožnému Prorokovi (saw). Toto vyvolalo napětí v muslimské Ummě. Walíd svolal komisi, ve které zasedali přední učenci. Imám Báqir (as) se vyjádřil, že vláda by měla razit vlastní měnu; na jedné straně by mělo být vyraženo prohlášení:"Není žádného boha kromě Alláha" (La Illaha Illalah),  na druhé straně: "Muhammad Posel Boží" (Muhammad Rasul Allah). Imámův návrh byl jednoznačně přijat, a tak byly poprvé v historii raženy Islámské mince. Některé z těchto mincí byly vystaveny v Britském Muzeu v roce 1988 při příležitosti Exhibice islámského umění v Londýně a pod nimi bylo uvedeno, že byly raženy za času Walida Ibn Abdul Malika podle rady pátého Imáma Prorokovy rodiny (ahlulbayt).

Během vlády umajovského chalífy Umara Ibn Abdul Azíze, se potomci Proroka Mohameda (saw)  mohli těšit krátkému období míru, které trvalo jenom dva roky a pět měsíců, což byla doba jeho vlády. Umar ibn Abdul Azíz zrušil mnohé útlaky páchané proti ahlulbayt, zakázal proklínání Imáma Alího (as) z kazatelských pultů při pátečních modlitbách, s odkazem na verš ze Svatého Koránu (16:90)

,,Bůh zajisté přikazuje spravedlnost, dobré skutky i štědrost vůči příbuzným a zakazuje necudnost, zavrženíhodné skutky a vzdornost a varuje vás - snad toho pamětliví budete.''

Když se Imám setkal s chalífou Umarem Ibn Abdul Azízem, shledal jej, jak pláče nad nespravedlností, kterou jeho předchůdci způsobili Ahlulbayt. Imám ho napomenul několika moudrými slovy, až chalífa vzlykal, kleknul na kolena a úpěnlivě prosil o další moudrá slova. Poté se Imám  zeptal Umara Ibn Abdul Azíze, jaké špatné činy by chtěl napravit? A bylo to nic jiného než Fadak, pozemek, který Boží Posel (sawas) věnoval své dceři Fátimě (as) jako dar jí a jejím potomkům. Jak bylo citováno ve sbírce Biharul Anwar ve čtvrté části :,, Umar vzal papír a pero a napsal - ve jménu Boha Milosrného, Slitovného. Tímto Umar Ibn Abdul Azíz navrací zpátky pozemek Fadak Mohamedovi Ibn Alímu, aby napravil špatné skutky, které se v této souvislosti staly.''

Poté byl pozemek Fadak navrácen zpět Ahlulbayt. Z výnosů z půdy a ovocných sadů otevřel pátý Imám (as) islámské školy v Medíně, kam tisíce studentů přicházelo studovat Korán a jeho pravý význam. Z těchto škol vyšly stovky vypravěčů Hadithů, skutečných odborníků na výzkum hadíthů a islámského práva.

Pronásledován umájovskou vládou

Hišám Ibn Abdul Málik převzal chalifát po Umarovi Ibn Abdul Azízovi. Byl to krutovládce, nemravný člověk a rasista. Jeho zaujatost vůči muslimům nearabského původu ho přiměla jim zdvojnásobit daně, které museli platit, a jeho režim připomínal krvavé dny za Jazída Ibn Muáviji a Hadžadž Ibn Jusuf Thaqafi. A tehdy se spustila revoluce vedená Zajídem Ibn Alím. Imám Báqir (as) nikdy neprojevil žádný zájem ani se neúčastnil politických záležitostí, jenom v případě, kdy ho vládci sami pozvali. Protože byl jeho mírumilovný život zasvěcen duchovnímu vedení komunity, vláda jej nemohla strpět. hišám Ibn Abdul Málik napsal svému guvernéru v Medíně a nařídil mu poslat Imáma Baqira (as) a jeho syna Imáma Džafar Sádiqa (as) do Damašku, kde se je chystal ponížit před obecenstvem. Když Imámové dorazili do Damašku, Hišám je nechal čekat tři dny na přijetí. Čtvrtého dne si je zavolal k sobě na dvůr, kde seděl na svém trůnu obklopen ozbrojenou stráží. Uprostřed dvoru byl postaven terč, do kterého se střílelo šípy. V tom vstoupil na dvůr Imám (as) a Hišám mu otevřeně přikázal, aby střílel šípy s ostatními. Imám Báqir se pokoušel vyhnout Hišámovu příkazu, ten však trval na svém, zamýšlel totiž Imáma zesměšnit.